ELBRUS – rudý bratr
Elbrus – rudý bratr
Elbrus je nejvyšší horou Kavkazu, Ruska, a dle některých názorů i Evropy. Když už mluvíme o hoře, tak je to spíše velehora nebo ještě přesněji neaktivní sopka s dvěma vrcholy. Na vyšší vrchol Husmen putoval, užíval si krajiny a kultury v jeho okolí. Víte například, že ten, kdo vlastní koně, je tady větší boss než majitel automobilu? A že kamarádské pozvání na panáka vodky od místních může zlikvidovat všechny lidi v kempu?
Datum výstupu: 27.7.2018
Letenky: ruské aerolinky AEROFLOT, cena max 13 000 Kč, Praha – Moskva – Minerální vody a zpět
Doklady: cestovní pas s platností více jak 3 měsíce po plánovaném návratu, vízum s fotografií (nutná pasová fotografie s čistě bílým pozadím, jakákoliv odchylka nebude uznána), pojištění nad výšky 5000 m.n.m.
Vybavení: batoh 50 l, stan, spacák, karimatka, vařič s nádobím, pár kusů spodního prádla a ponožek, termo prádlo, nepromokavé a větru odolné oblečení, trika, kalhoty, silné rukavice, fleece, kukla, šátek, čepice, mačky, cepín (hůlky), pohorky, placatka, telefon, opalovací krém, lékárnička, toaletní papír
Kapesné: max. 20 000 rublů
Orientační ceny: pivo 100 rublů, oběd 300 rublů, vstup do rezervace Elbrus 300 rublů, doprava smluvní 10 km/ 300 rublů i méně
Blížíme se k letišti Václava Havla posilněni několika pivečky, koluje rum s kofolou a nálada je přímo excelentní. Naše hadříky v balení 15kg plus příruční zavazadlo v klidu odbavujeme a čekáme frontu před WC. Do odletu chvilka, ale ještě si můžeme posedět před terminálem. V první hodině nového dne odlétáme směr Moskva. Na letišti Sheremetyevo nás u výstupu z letadla čeká policajt s diskem na hlavě a přísně si nás prohlíží. Na to kašlem a máváme letuškám v červených uniformách se srpy a kladivy. Půldruhé hodiny pospáváme u brány přehozeni přes opěradla kovových lavic. Pokračujeme letem do Mineralnye Vody, kde je příjemných 30°C. Jako občerstvení ruského Aeroflotu bych očekával třeba piroh a vodku, ale bageta a čaj ujde taky.
V příletové hale začíná dobrodružství s batohy, které po půlhodině přiváží traktor s vozem. O pár chvil později zjišťujeme, že letadlem nepřiletěla značná část zavazadel a také několik dalších dobrodruhů. A jako tečku na závěr nás z letiště vyhnali pro nedostatek místa. Super. Chvilky úmorného vedra přečkáváme v parku před letištěm, kde pojídáme sladké hrušky přímo ze stromu. Po třech hodinách čekání je konečně zajištěn skupinový odvoz. Během 10 minut usínáme v dezolátní dodávce a vědomí nabíráme až při brutální jízdě řidiče. Ve 140 km/h míjíme stáda krav na dálnici, vyvažujeme zatáčky protipohybem a strachy se už jen smějeme.
Po dvou hodinách cestování přijíždíme do kempu Saklya v obci Elbrus. Vítá nás majitelka Ludmila s hláskem jak konipásek a její muž Osman. Stavíme stany a nakupujeme zásoby potravin. Na večeři jdeme do nedaleké restaurace na pravou ruskou kuchyni. Boršč, soljanka, piroh s masem, piroh se sýrem a šašlik. Vše super až na jednu drobnost. Pivo, které si prostě jako Češi neodepřeme, má jeden a půl měsíce po spotřebě. Kvalita je však dobrá, a tak rádi pomáháme s recyklací zásob. Usínáme velmi rychle a tak tvrdě, že nám nevadí vyfouklé karimatky a absence osobní hygieny.
Ráno ihned po rozbřesku jdeme vyrabovat zbytek obchodu. Na takovou kupní sílu tu nejsou připraveni. Průměrný nákup zde zvládáme za 300 rublů. Připravujeme si snídani s kávou a pirohem od večera. Piroh nás totiž zaskočil velikostí a nechat ho někde napospas by bylo od nás kruté. Po vydatné snídani odkládáme několik věcí do depositu v kempu a balíme vybavení na 3 noci v pustém údolí. Pro zajištění maximální pohody si pořizujeme láhev vodky jako dezinfekční prostředek. Vědět, co vím dnes, vezmu láhve dvě. Startujeme v 11 hodin dopoledne právě když začíná být pěkný hic i ve stínu. Sjíždíme k nástupu o 3 km níže po proudu řeky.
Údolí Kyrtig před námi – čeká nás 7 hodin putování s 15 kg vybavení na zádech. Vzdálenost 15 km do kopce je dost vyčerpávající. Cestou zachraňujeme koně, malá telátka s nadprůměrnou produkcí bobků, a dráždíme lišky v noře. Základní tábor rozděláváme na vyvýšeném místě nad řekou. Vaříme si večeři z pytlíku, pijeme kávu a čaj. Před spaním si ještě cvakneme trošku vodky na dobrou noc.
Ráno, myslím tím ve 4:50, se dočkáváme krásného rozbřesku nad údolím. Po deštivé noci je to příjemný start do nového dne. Káva, vločky, hygiena, a v 7:00 na cestě do sedla Irig. Průvodce ví, kde místo leží, ale neví kudy k němu. Běháme podél říčky nahoru dolu a hledáme mostek na druhý břeh. Nikde nic. Sundáváme oblečení od pasu níže a brodíme se šíleně studenou vodu. V žilách cítíme krystalizaci krve, ale pravidelné dávky alkoholu nás vrací do provozu. Svahy jsou plné borůvek, kamení a krav.
Pod ledovcem ve výšce 3 km nasazujeme mačky, lezecký úvazek a vážeme se do 5ti metrových odstupů na lano. Kličkujeme mezi trhlinami až nás jedna zastavuje. Slečna se propadá po úroveň pasu do 10ti metrové trhliny. Dopínáme lano a čekáme, až se sama vyprostí. Easy.. jdeme dál traverzem. Jde to skvěle a za hodinku jsme na vrcholu sedla. Výška 3700 m.n.m. je dobrý začátek aklimatizace. Návrat zpět do kempu za 3 hodiny je odměněn večeří a koupáním v říčce. Krve by se nedořezal, jak to bylo studené. Usínáme za deštivého počasí a chytáme vodu do rendlíčků.
Ranní nástup v 7:00 očekáváme již od 5:00, prostě ranní ptáčata. Cílem dnešního treku je hora Baliksubaši s výškou téměř 4000 metrů. Cestička se klikatí údolím až pod horu. Zde začíná boj s padajícím kamením. Celá hora je vlastně jedno velké kameniště. Postup jde velmi pomalu, ale máme stanovené malé cíle a úsekově zvládáme výstup bez větších problémů. Nebezpečí – uvolnění kamene o váze přes 200 kg je zde velmi reálná záležitost.
Na vrcholu jsme chvilku po dvanácté a užíváme si skvělý výhled na Elbrus. Všichni kromě Jana Husy, který zůstal 150 metrů pod vrcholem. Únava a bolest kolene ho vyřadila ze hry. Půlhodinka na vrcholu s obídkem a zahajujeme sestup. Při návratu běžíme přes kameny jako kamzíci. Potkáváme stáda koní pasoucích se v krajině a doplňujeme zásoby vody z pramínků podél cest. Poslední noc v údolí začíná a za jasné oblohy usínáme.
Kdo si večer zabalil a ráno přivstal, mohl vyrazit z kempu na shromaždiště už v 6:15 s prvními slunečními paprsky. Jdeme ve dvojici Jan Menčík a Jan Husa. Před odchodem se loučíme se s spáči, kteří vyráží o pár hodin později také. Brzký start nám zajistil příjemný sestup ve stínu. Na cestě zanecháváme časové značení pro zbytek skupiny. S několika zastávkami jsme dole za 3,5 hodiny. Kiosek v údolí je nyní vystaven náporu dvou českých turistů a za 30 min dochází pivo Elbrus. Bez alkoholu je kiosek v dalších vlnách postupně vyprodán i s krekry pro psy. Po příchodu celé skupiny odjíždíme zpět do kempu Saklya. Regenerace s pivem a vodkou až do pozdních hodin je velmi příjemná. Výjimečně jdeme spát do postele. Přes noc nabíjíme všechny energetické zdroje do čelovky, powerbanky a mobilů. Zítra nás čeká Elbrus.
Předvýstupový den je tu. Zásoby na dva dny a výbavu na výstup házíme do dodávky, která už měla být desetkrát v dieselovém nebi. Přejezd pod lanovku do Azau je jak drama z hlemýždích závodů. Stará lanovka nás vyváží do druhé stanice Mir 3500 m.n.m. Jíme placky plněné mletým masem nebo sýrem, pijeme pivo Elbrus a přibližně hodinku aklimatizujeme. Cena lanovky je 500 rublů zpáteční. Za dalších 600 rublů už jedeme novou lanovkou až do 3800 m.n.m. Přecházíme k maringotce na Garabaši, která je max. pro 16 lidí a jmenuje se Maria.
Opravdový svatostánek špíny a bídy. Bereme nejlepší místa, odpočíváme a doplňujeme tekutiny do těla. Voda, čaje, kávy, polévky a těstoviny nás sytí až k prasknutí. Blíží se hodina výstupu a jsme stále nerozhodní. Vyrazit nahoru už v 1:00 nebo až 2:00. Na doporučení průvodce, že 4:00 je nejlepší hodina na start, jen mávneme rukou. Nemůžeme klidně spát, ale naštěstí na 4 hodinky zavíráme oči.
Budíček v 0:30 ani nestačí zazvonit a už vaříme čaje. V místnosti je přes 30°C a vydýchaný vzduch. Vystrkujeme hlavy ven a čekáme Sibiř s nekonečným mrazem. Místo toho je plus 3°C a úplněk nad horami. Jde se, už není čas čekat. Skupina pěti dobyvatelů startuje v 1:30 svoji výzvu. Díky úplňku je viditelnost špičková a není zapotřebí ani čelovka. Brzy míjíme ikonickou zapadlou rolbu a nad Pastuchovými skalami nás dohánějí rolby funkční. Na korbě jede 12 lidí, batohy se vezou vpředu.. na radlici. Při každém průjezdu zadržujeme dech, aby naše plíce neucpal dehet. Konečná pro rolbu je jasně identifikovatelná. Všude kachny od turistů, kteří prudce vystoupají. Před traverzem pod východním vrcholem se dělíme na dvě družstva. Vůdce Zdeněk Franc a buldozer Jan Menčík prorážejí mezi davy vyřízených rusů desítky metrů bez větších problémů. Druhé družstvo zpomaluje rozkládající se vodka v krevním oběhu a nedostatečná aklimatizace.
Během traverzu v 5000 m.n.m. mezi východním a západním vrcholem zažíváme podívanou na zlatý úplněk, úsvit nad horami a stín Elbrusu dopadající do nížiny. Strategicky popocházíme úseky ne delší než 15 metrů, abychom na zastávkách dodýchali kyslík. V této výšce už je podíl kyslíku jen 50% a pár běžných kroků vás pěkně zadýchá. Okolo 5:30 nám zbývá ze sedla mezi vrcholy posledních 300 metrů výšky. Kus čokolády a pár loků vody, víc do sebe během 10 minut odpočinku nedostaneme. Sledujeme ruský zombie styl výstupu a kroutíme hlavou nad počtem odpadlíků, visících na lanech. Nádech a jdeme do finále.
Přeskakujeme oběšence a s každým třetím krokem míjíme vyřízeného lezce. Na vrcholné plošince je k vidění celé stádo vyšťavených hrdinů, ale celkem oprávněně. Tato část byla velmi strmá a nás o tempo připravila také. Narychlo zobneme pár sušených brusinek a už se řítíme k cíli. Když po 50ti metrech vidíme vrchol, je nám štěstím do pláče. Odlamujeme zmrzlé slzy z víček a blížíme se suverénně za vítězstvím. Za pár minut poklekáme ke kameni a v 6:50 se stáváme pány hory. „Je to tam“ vykřikujeme radostně.
Elbrus o výšce 5642 metrů zdolán. Vrcholové foto v -15°C nás hřeje ještě cestou nazpět. Při návratu potkáváme druhé družstvo a motivujeme je cennými radami a poznatky. Sestup po sluncem ozářené sněhové ploše je rychlý. Kdo se opozdil, odnáší si více popálenin než po čtrnácti dnech u moře. V základním táboře hlásíme příchod přesně v 10:15. Balíme vybavení a lanovkou sjíždíme do Azau.
Byl to těžký výstup, ale boj jsme nevzdali. „Dvakrát vodku, prosím“…
