Zimní Praděd – TIP na víkend pod Pradědem

Datum výstupu: 14. 12. 2017

Délka: 22 km

Stoupání: 1 km

Celková doba: 7 hod. (+ 1 hod. v hospodě)

 Vyúčtování:

Výpečky se zelím na vrcholu: 150 Kč

Likér Praděd 200 ml: 130 Kč

Grog: 40 Kč

Panáček Pradědu: 42 Kč

Ubytování – Penzion Vincent, Dolní Moravice (2 noci pro 2 osoby): 1480 Kč

 Cesta z města

Sice můžeme jet cca tři a půl hodiny vlakem s dvěma přestupy, tentokrát ale oželíme panáčky slivovičky a deskovky a volíme auto. Celkem pohodlně a rychle nás dostalo na místo určení.

Cesta jde jako po másle, výlet plánujeme od středy do pátku, ve středu dopoledne je na silnici klídeček. Z Kolína vyjíždíme v 9 hodin, cíle dosaženo v 13:30. Od cedule „Bruntálsko“ střídavě kloužeme, toužíme po sněhových řetězech a přemýšlíme, zda máme všechno potřebné vybavení. Bruntál rulezz!

 Penzion Vincent

Hned po příjezdu na nás čekalo milé překvapení – pěkná moderní nizounká budova s apartmány a milou paní správcovou, která se nás ujala. Penzion má i společenskou místnost s ping pongovým stolem, určitě se tu nudit nebudeme. Člověk by si snad někde půjčil děti, aby mohl využít hřiště a posezení s grilem. Moc hezké místo! Apartmán je prostorný, moderní, plně vybavená kuchyňka (až se stydíme, protože doma máme ani ne polovinu nádobí a spotřebičů.. asi si sem přijedeme ještě napéct cukroví a navařit na zimu). Parkování přímo před domem máme zdarma.

V obci Dolní Moravice je jeden obchůdek, který není otevřený každý den – celý den. Dá se tu nakoupit, co nutně potřebujete, ale žádné velké zázraky. Prostě klid a odpočinek, městu jsme dali sbohem. Nicméně chceme si nakoupit nějaké dobroty (a taky nám dochází slivovice), musíme do nejbližšího městečka. Jedeme 5 km do Rýmařova. Volíme velmi špatnou restauraci v Hotelu Praděd, kde je jídlo ještě protivnější než obsluha, a tak trošku zklamaní, ale zato plni odhodlání najít co nejdříve vhodnou dezinfekci a omezit tím případné komplikace během zítřejšího výstupu, hledáme obchod s potravinami. V infocentru ještě kupujeme super vtipné pohledy a jako správní hamouni si ten nejvtipnější posíláme sami sobě domů (adresujeme se jako „cestovatelé“, aby se pošťačka prostě nemohla splést).

TIP: V Pivovaru Excellent vaří zajímavá piva a prodávají pivní kosmetiku, dobrý dárek k Vánocům.

Usínáme celkem rychle, zítřejší start je naplánován na 8:00 od parkoviště u Myšáka v Karlově pod Pradědem. zZZ

 Pejsek a kočička

Chcete si s sebou vzít pejska nebo kočičku, zkrátka jet v kompletní sestavě vaší rodiny? Ideální místo pro váš pobyt. Jsou tu na zvířátkomily zvyklí. Za kočičku jsme neplatili (což je vzhledem k ničitelským až satanským schopnostem těchto zvířat k podivu), pejska musíte ale poslat na pár hodin do továrny, aby si na sebe vydělal 100 Kč / noc. Když sežene flek se superhrubou mzdou 153 Kč / hod., za 2 hodiny s vámi může vyrazit na prodloužený víkend, a to se vyplatí.

 Praděd – Velký kotel

Palubní deník kapitána, hvězdné datum čtvrtek 14.12. 2017. Přes noc nasněžilo pár centimetrů sněhu i tady ve vesničce Startujeme přesně v 8:01, tedy o minutu později, musíme jednu až dvě lávky přes potok přeběhnout, sice tím ohrozíme bezpečnost a úspěšnost naší expedice, ale významně tak doženeme znatelnou časovou ztrátu.

Volíme cestu přes Velký kotel, nástup na stezku v 9:30, pokračujeme po modré. Očividně jsme první dnešní blázni (později zjišťujeme, že dnes i jediní), kteří se vydávají po této cestě. Nicméně užíváme si, že jsme první objevitelé a před sebou máme krásný čistě bílý kobereček bez jediného kazu. Na straně druhé je tu ale fakt, že těch pár desítek prašanu nám celkem výrazně ztěžuje každý krok, a to ani nemluvíme o úsecích s ledovým podložím. Neodradí nás ale nic!

Počáteční nadšení nás ale brzy opouští, když se ztrácíme z vyznačené stezky a vzhledem ke kompletně zasněženým stromům nejsou viditelné značky. Logicky tedy postupujeme směrem nahoru, každých pět kroků se propadáme po pás do sněhu a trochu se obáváme o své především duševní zdraví. Štěstí v neštěstí – díky zmrzlým úsekům se dá po prudším svahu docela dobře jít, a tak sice chvílemi zoufáme, ale stále doufáme, že nahoře nás vysvobodí turistická značka. Vzájemně si pomáháme, jsme jen dva a cesta není vyšlápnutá, střídáme se tedy v prvenství a necháváme jeden druhého odpočívat v nově vyšlápnutých stopách.

Zajímavé zjištění: Žena s velkou nohou je muži skvělým parťákem na zasněžené cesty.

Samozřejmě, protože tento článek čtete, je nadmíru jasné, že nás buď zachránila horská služba na sněžných skútrech, nebo pro nás přiletěl Santa, nebo jsme našli stezku dřív než nám přimrzly ruce ke kolenům. Možnosti jsem sice neoznačovala písmeny, ale C je správně, i když Santovi jsme už chtěli taky volat, naštěstí to nebral a horská služba byla na obědě.

Po návratu krále na stezku jdeme dolů po před naším pochodem pěkně upravené sjezdovce, odoláváme větru a vánici až k Ovčárně, kterou míjíme v 11:20. Z technických důvodů mají zavřeno, s velkou nevolí a nadějí, že na vrcholu bude horká medovina, útočíme rovnou na vrchol bez přestávky. Poslední úsek od Ovčárny až k vrcholu je pekelná otevřená pláň, kde fouká tak, že přemýšlíme o rozepnutí bundy a pokus o vzlet. Pár posledních metrů ani nedýcháme a protože viditelnost je opravdu mizerná a člověk sotva vidí na svoje vlastní nohy, téměř narážíme na promrzlého dřevěného Praděda, který nám ukazuje cestu do hospody. Díky.

Máte medovinu? Nemáme. Oukej, dvakrát grog, prosím. Budete jíst? Si piš, že budeme jíst, jsme celý den o sněhu a sušence (máme sice ještě klobásy, ale takhle zmrzlou rukou na svahu vytáhnout klobásky, mohli bychom si ukousnout prsty a zjistit to až nad gročkem). Dáváme si bylinný likérek Praděd, super upgrade Becherovky, a vepřové výpečky. Nevím, jestli byly opravdu tak dobré, jak se nám zdály být, ale snědli jsme je do posledního bobkového listu (nebo co to bylo za lupení).

Cesta dolů otevřenou plání opět peklo, ale když míjíme dvě odvážné ženštiny s kokršpanělem (který vypadal, jako když před chvílí viděl smrtku házet do koše čerstvé buřty) v náručí, máme chuť si zkusit rozepnout bundy a zahodit termo tangáče, páč přece nejsme takový másla! Za deset minut pro kokra jede horská služba, tak dobrý. Zastavují u nás s otázkou „Jste v pohodě?“, skoro se rozesmějeme a chce se nám zaštěkat.

 Praděd – cesta po vodopádech

Těšíme se na cestu dolů, jdeme žlutou stezkou po vodopádech Bíle Opavy. Nejkrásnější odměna za strastiplný výstup. Cestička plná žebříčků, lávek, dřevených mostečků. Malé vodopády s obřími rampouchy, samozřejme s nimi cvičíme na každé lávce šerm a hod oštěpem. Přemýšlíme, jak krásné to tu musí být v létě pro výstup nahoru, když v zimě nad těmi pohledy skoro nedýcháme.

Konec sestupu v Karlově Studánce, utíkáme na autobus, cestou se ještě v letu napijeme z pramenu léčivé vody, která chutná jako prdy, ale co by člověk pro uzdravení neudělal (nebylo nám nic, líp nám sice taky není, ale šli jsme kolem..). Autobus jsme jako vždy nestihli, ale potkal nás na křižovatce, kde nám na mávnutí zastavil, pohled na nás byl asi dost k pláči. My ale jásali, protože jsme aspoň trošku rozmrzli a mohli si rozdělat sušenky! Juhuuu..

Jedete na Rychtu? Jo jasně. Super, děkujeme.

                 o 15 minut později

                                     Neměl jste zastavit na Rychtě? Ne, tam není žádná zastávka. Hmm, tak děkujeme.

Autobus nás dovezl sice na jinou zastávku, ale zastavil přímo u potravin, kde měli otevřeno a my si na posilněnou koupili sáček s instantní kávou 7v1 (asi už tam dávaj i instantní hrnek a lžičku), kterou jsme povečeřeli a byli happy jak dva grepy.

Večer ještě čumíme chvíli ve společenské místnosti na telku, kočka je na nás stejně naštvaná a trucuje, že jsme nebyli doma a došlo jí jídlo, neměla si s kým hrát a taky měla hodinu v apíku tmu, to naštve.

Přežili jsme, Praděda jsme viděli, pokořili, vypili a jsme spokojení.. zZZ

 Konec expedice

Pátek 15.12. nabízí už horší situaci na silnici, ale protože projíždíme Litomyšlí, neplánovaně zastavujeme na mini prohlídku města. TIP: Chcete si opravdu pochutnat? Na náměstí v Litomyšli je Restaurace Havran, která nás totálně nadchla. Příjemné moderní prostředí a perfektní kuchařka, která nás pohostila jako v Café Imperial, tentokrát nepřeháním, velké plus této restauraci.